Hejbač...

V naší společnosti není dovoleno být nazlobený. Už jako malé děti nedostáváme pomocnou ruku jak zdravě a užitečně nakládat se zlobou. Klasická hrozba rodičů  : „Takhle se nesmíš chovat. Běž do svého pokoje a až se uklidníš, tak přijď. Co si to o sobě myslíš. Co si to dovoluješ…“,atd. nám moc prostoru na vyjádření zloby s bezpečnými hranicemi nedává.  Bereme si z toho jenom to, že pokud se nazlobíme, nejsme společností přijati. Naše hranice nejsou přijímány, nevím jak s touto energii pracovat, jak jí využívat k růstu a důležitým krokům v životě. Známe pouze tu destruktivní stránku a ne tu konstruktivní, ten „hejbač“ všech věcí.

Stejně jako spoustě lidí mi nebylo dovoleno se zlobit a vyjadřovat svůj nesouhlas nahlas. Oni mě nebudou milovat, když budu autentická a vyjádřím co mě štve. No jo co ale s tím. Kam tu energii poslat. Kreativita byla docela dobrá forma vypustit páru, to ale nešlo vždy. Tak jsem objevila to co je vždy po ruce a bezpečně funguje pro můj rozběhlý papiňák. Bylo to jídlo. To je ta jistota, to mě potlačí mojí zlobu a já budu přijatelná hodná ovečka. A fungovalo to, desetiletí jsem zajídala to co mě mohlo posunout dál. Maminka byla šťastná, že dobře jím a já měla radost, že mě milují, aspoň takto a léta ubíhala. Celý život jsem měla pocit, že mám pár kilo navíc….a dnes mi došlo, že těchto pár kilo navíc mě drželo při zemi (doslova). Vždyť  pokud bych nebyla „těžká“ odlítla bych někam do nebeských výšek a rodiče by mi asi nestačili a nemohli mě milovat….

Dnes se učím se zlobou pracovat, přijímat jí a využívat ke svému růstu. Někdy však stále využívám nejznámější brzdy a to v situacích kdy vím, že nejsem schopna s touhle sílou pracovat, že je to na mě prostě moc. Učím se každý den a těším se na den, kdy budu moci odložit moji známou kotvu a budu plně využívat krásy zloby k mému růstu.

Alice Najmanová